Luftschraube Posts



(0:54) Správné postupy, jak lze letoun opustit na padáku.
(2:25) Ukázka akcelerace letounu ve vzduchu.
(3:10) Detaily kokpitu.
(4:00) Hlavní zalétavací pilot Lockheedu začíná představovat P-38.
(4:50) Správné uzavření překrytu kokpitu včetně bočních oken (ponechají-li se otevřená, dochází k odtržení proudnic obtákajících gondolu a letoun začne vibrovat).
(5:20) Jak rychle odhodit přídavné nádrže, pokud při vzletu dojde k problému.

(5:45) Nastavení před vzletem: přepínač palivové nádrže na přední nádrž, vysunuté klapky nejsou nutné, páky nastavení úhlu náběhu vrtule na pozici auto, pomocná palivová čerpadla (boost pumps) zapnutá, plyn pod sešlápnutými brzdami až na maximum (40 inHg), aby oba turbokomresory běžely, stát na brzdách dokud otáčky nedosáhnou 3000 RPM, pak rozjezd a při 70 mph přitáhnout, aby se mohl vytvořit vztlak pod křídly, při 130 mph zatáhnout podvozek.
(8:15) 50% vytažené kapky zkrátí rozběh letounu při vzletu o 500 stop; podvozek a klapky zatahovat až při 140 mph.
(8:55) Stoupání při 37 inHG & 2600 RPM.

(9:30) „Power stall“ nastává už při 70 mph, dochází ke ztrátě cca 50 stop výšky; „accelerated stall“ se vybere pouhým uvolnění tahu na knipl.
(10:26) Obratnost letounu se zvýší vysunutím klapek do pozice „Manouvering“. Nicméně zatáčení při nízkých rychlostech a v malé výšce se nedoporučuje ani s naplno vysunutými klapkami.
(10:50) Horizontální let v obrácené poloze (hlavou dolů) nesmí trvat déle než 10s kvůli poklesu tlaku oleje.
(11:30) Přistání. Pokud se použije přistávací světlomet, může docházet, k mírnému narušení obtékání vzduchu kolem křidélek, ale kromě lehkých vibrací to nemá vliv na letové charakteristiky. Před přistáváním nastavit MP na 23 inHg, otáčky na 2600 RPM a zapnout pomocná palivová čerpadla (booster pumps). Při 170 mph vysunout podvozek, při 150 mph klapky a zapumpovat brzdami pedálů, aby se zajistil správný tlak v brzdách pro přistání.


(12:25) Nouzové vysunutí podvozku a klapek při selhání automatiky za použití ruční pumpy (pumpovat je třeba cca 5 min). Pokud není tlak v okruhu hydraulity, je ukázán alternativní nouzový postup.
(14:20) Běžné přistání: přiblížení při 120 mph, při 110 mph vysunout naplno klapky, dosednutí by nikdy nemělo být při rychlosti vyšší než 100 mph. Brzdit přerušovaně.

(15:23 – 16:55) Hororový psychedelický animák od DISNEYHO!

(17:10) Představení výcvikové „Piggyback“ verze P-38, kdy adept sedí ve skrčené pozici za pilotem.
(18:00) Pokud se začnou přiliš zvyšovat otáčky (overreving), příčinou bývá vypnutí automatiky nastavení úhlu náběhu listů vrtule v důsledku přetížení el. okruhu (short circuit). Postup: snížit otáčky, přepnout zpět na automatiku, stisknout spínače el. okruhu na 15s, aby se el. okruh znovu zapnul.

(19:25) Opakování úkonů před vzletem.
(21:00) Selhání jednoho motoru – pedály ihned kontra a provést tyto 3 úkony:

1. Směs vadného motoru na vypnuto (Mixture Idle Cutt-Off).
2. Vrtule plně do praporu (Propeller Full Feathered).
3. Stáhnout plyn vadného motoru.

(21:50) Pokud pilot ví, že bude na jeden motor letět delší dobu, je třeba ještě těchto 5 kroků:

1. Vypnout pomocné čerpadlo vadného motoru (booster pump OFF)
2. Trim směrovky plně na opačnou stranu než je vadný motor.
3. Uzavřít palivový kohout (přepínač paliva) pro vadný motor.
4. Zavřít klapky chlazení vadného motoru.
5. Zavřít klapky chladiče oleje vadného motoru.

(22:50) Praktická ukázka selhání motoru a jeho zpětné nahození.
(25:22) Let na jeden motor: 31 inHg & 2300 RPM; Stoupání na jeden motor: 37 inHG & 2600 RPM
(26:00) Postup, jak využít palivo pro nefunční motor při dlouhém letu.
(26:45) Popis různých situací ztráty vztlaku při letu na jeden motor.
(27:20) Přistání na jeden motor: přiblížení při 20 inHg & 2600 RPM. Při 160 mph vysunout podvozek. Trim na neutrál, protože točivý moment motoru je velmi malý. Při 135 mph vysunout klapky na 30%. Jakmile pilot později vysune klapky celé, musí přistát, neexistuje už jiná možnost.
(30:00) Simulace selhání jednoho motoru při vzletu.
(31:00) Adept si sám vyzkouší postup při selhání motoru.

 

Pro piloty



FAB-100M

Trhavé bomby ráže 100 kg (hmotnost trhavinové náplně 32 kg) nebo případně ráže 50 kg, byly oblíbené pro své univerzální použití a byly brány jako naprostý základ pro splnění mise. Každou ze čtyř pumovnic vyplnila jedna 100 kg puma a v přetížení bylo možno pod trupem externě umístit ještě 2 další. Piloti je zpravidla odhazovali při prvním průletu. Časovač nebyl nikdy nastaven na méně než 5 s, aby letoun mohl bezpečně uniknout rázové vlně a střepinám.

Za předpokladu, že bomby explodovaly ve vzdálenosti 1-5 m od tanku, měly sílu probít 30 mm pancíř, k průbojnému efektu přispívalo především působení tlakové vlny, která ničila hlavně nýtované spoje. Často však neodolaly ani spoje svařované. V případě 50 a 25 kg pum byl pro průraz 15-20 mm pancíře nutný přímý zásah. Je třeba však dodat, že takový zásah byl velmi nepravděpodobný. Exploze 100 kg pumy zabila kohokoli do vzdálenosti 18 m a těžká poranění působila do 35 m. Tato vzdálenost byla dostatečná i pro těžké poškození zdiva domů.

RS-82, RS-132, RBS-82, RBS-132, M-8, M-13, ROFS-132

Základem pro všechny verze svých nástupců byla tříštivo trhavá letecká raketa RS-82 ráže 82 mm (celková hmotnost 6,82 kg, hnací náplň 1,06 kg a bojová hlavice s obsahem 0,36 kg trhaviny), původně určená na vzdušné cíle, byla v kombinaci s nárazovým zapalovačem použitelná i pro pozemní útoky.

Raketa měla maximální rychlost 350 m/s a dostřel činil 5200 m. Její varianta RS-132 ráže 132 mm měla shodné technické řešení a stejnou maximální rychlost, ale lišila se velikostí. Větší hmotnost zajišťovala lepší balistické vlastnosti a tím i větší dostřel 7100 m (celková hmotnost 23,1 kg, hnací náplň 3,78 kg a bojová hlavice s obsahem 1,9 kg trhaviny).

Výše zmíněné rakety začaly být už od r. 1941 nahrazovány modernějšími verzemi, nicméně u pluků bývaly nasazovány ještě dlouho poté z důvodu velkých naskladněných zásob.

Obě zmíněné verze byly nahrazeny jejich modifikacemi M-8 a M-13. M-8 měla ráži 82 mm, koncepce RS-82 zůstala zachována, ale prodloužila se jak bojová hlavice, tak i motor rakety (celková hmotnost vrostla na 8 kg, hnací náplň na 1,18 kg a bojová hlavice nesla obsah 0,64 kg trhaviny). Střela byla pomalejší 315 km/s a měla větší dostřel 5515 m.

RS-82

M-13, známá „Kaťuša“, která proslula pro své pozemní nasazení z mobilních raketových vrhačů, se od RS-132 lišila více, (celková hmotnost narostla až na 42,5 kg, hnací náplň 7,1 kg a bojová hlavice s obsahem 4,9 kg trhaviny). Při maximální rychlosti 355 m/s činil účinný dostřel 8470 m.

Průbojné, protitankové rakety RBS-82 a RBS-132 vycházely ze základu M-8 a M-13. Hlavici RBS-82 tvořil průbojný granát s trhavou náplní, spalovací komora byla prodloužena, jinak se ale konstrukčně shodovala s M-8. 15 kg raketa dosahovala rychlosti 360 m/s. RBS-132 poháněl motor z rakety M-13, samotná průbojná hlavice vážila 26 kg a toto monstrum dosáhlo celkové hmotnosti 46,7 kg. Rychlost poklesla na 320 m/s.

Při přímém zásahu pronikly tyto rakety pancířem až do hloubky 50 mm (RBS-82) resp. 75 mm (RBS-132). Protipancéřové rakety se dostaly do výroby až v letech 1943 (RBS-132) a 1944 (RBS-82).

RBS 132

ROFS-132, vycházela z konstrukce RS-132, tato vysoce tříštivo-trhavá raketa mohla být vypouštěna ze závěsníků RO-132 (určených pro vypouštění všech raket velké ráže). Raketa dosahovala rychlosti 360 m/s a dostřelu 6000 m (celková hmotnost činila 43 kg, hnací náplň 7,2 kg a bojová hlavice 22 kg s obsahem 4,6 kg trhaviny). Raketa byla odpalována na široké spektrum cílů. Účinek dopadu byl srovnatelný s projektilem ráže 152 mm, ale zároveň měla i vysoký průbojný efekt a pronikala pancířem až do hloubky 70 mm. Dokonce i po dopadu 1 m od cíle dokázala prorazit pancíř o síle 15 mm a lehký tank dokázala přímým zásahem rozervat na kusy.

RS-132

Piloti odpalovali rakety postupně po jedné, při druhé zteči z dálky 150-120 m. Pro velký rozptyl z důvodu často nekvalitní výroby byly piloti nuceni ke značnému zkrácování této vzdálenosti. Počítalo se s tím, že případné střepiny z exploze dobře odstíní čelní pancíř Il-2. Rakety nezpůsobovaly při odpalu zpětný ráz a byly odpalovány proti širokému spektru cílů. Účinek tříštivé hlavice však nebyl dostatečný, ale velkou roli hrál psychologický efekt. Všechny dvoumístné verze Il-2, které se na frontě začaly objevovat od počátku 1943, mohly nést maximálně 4 rakety kterékoli ráže.

Zásah RS-82
Zásah ROFS-132

Tříštivé letecké pumy AO

Vyjímatelné kontejnery KMB vyplňovaly pumovnice a sloužily k uložení tříštivých pum ráže 2,5-25 kg v konfiguracích od 12-20 ks do 120-216 ks. Často se jednalo o prázdný dělostřelecký granát, ke kterému bylo přivařeno lisované ocelové tělo se čtyřmi křídly stabilizátoru. Uložené pumy opouštěly komoru vlastní vahou jedna po druhé po svislých vodicích lištách. Smyslem bylo v nízkém vodorovném letu pokrýt velkou plochu. Stejná taktika se uplatnila i při odhozu PTAB a AŽ-2 (viz. níže). Pumy AO zasypávaly zásobovací kolony, nezajištěné objekty nebo pěchotu v zákopech.

AO-10

PTAB

Kumulativní letecké bombičky ráže 1,5 nebo 2,5 kg byly vypouštěny z kontajnerů v nízkém přeletu nad bojovou technikou. Vzhledem k jeho účinnosti si PTAB mezi piloty získal velkou popularitu. S touto zbraní úspěšně ničili i těžké tanky a všechna obrněná vozidla, dále způsobovali katastrofální škody na skladech munice a paliva, které nebyly dostatečně zajištěné. Zbraň byla nasazována i proti všem dopravním prostředkům silniční a železniční dopravy. Technická analýza však ukázala, že i přes mimořádnou průraznost této bomby, která prorazila pancíř do 70 mm, bylo možné zcela vyřadit tank jen dopadem do prostoru palivové nádrže či do místa uložení munice. Bomba totiž nedokázala vytvořit dostatečně silný akustický efekt, který by zabil i posádku. Přesto není pochyb o tom, že nasazení bomb tohoto typu do služeb VVS bylo úspěchem. K samotnému účinku bomby je třeba připočítat také silný psychologický účinek na nepřítele. Na druhou stranu, náklady na výrobu této munice byly nízké a mohla být tedy nasazena ve značném množství.

Pokud je postupně se uvolňující PTAB odhozen z 200 m výšky, při rychlosti 340-360 km/h, zasáhne jedna bomba oblast o průměru cca 15 m. V závislosti na počtu nesených bomb tak byla celková plocha, kterou byly bomby schopné pokrýt, 15 x 190-210 m. Pokud si uvědomíme, že průměrně na každých 20-22 m v koloně připadá jedno auto či tank, bylo v podstatě garantováno, že všechny vozy v dané oblasti budou zasaženy přímým dopadem bomby. Takový efekt zaručoval, že vozidla budou nejen na čas vyřazena, ale nezřídka i zcela zničena.

PTAB v muniční továrně

AŽ-2

Tekutými ampulemi AŽ-2 byly také plněny kazety KMB. Podobně jako u PTAB nebo bombiček AO, bylo smyslem zasypat nepřítele z malé výšky po velké ploše.

Zápalná kapalina uvnitř ampulí AŽ-2KS, tzv. “ruský napalm”, byla vyvinuta v roce 1938 A. P. Jonovem ve spolupráci s chemickým institutem v Moskvě. Dospělo se ke granulovému fosforu v husté kapalině na bázi ropných produktů.

AŽ-2KS byly široce používané v boji proti nepřátelským dopravním vozům, pěchotě i obrněným vozům. Při dopadu se ampule v místě sváru rozlomila a zápalná směs se rozlila a rozstříkla všemi směry. K hoření docházelo okamžitě při styku se vzduchem. Jestliže se tekutina rozlila po kapotě nebo víku motorového prostoru tanků, způsobila požár takové intenzity, že nebylo možné jej uhasit. Všechny hořlavé předměty v blízkosti okamžitě vzplanuly a účinek ještě více umocnily. Tekutina “KS” hořela vysokou světelnou intenzitou podobnou pohledu na Slunce, uvolňovalo se obrovské množství bílého dusivého dýmu po dobu 90 sekund, a teplota hoření činila 800-1000 °C. I jen několik hořících kapek na lidském těle způsobilo těžké popáleniny. Navíc kapalina “KS” byla lepkavá, pevně se držela každého povrchu vozidel až do úplného vyhoření, a také pronikala průzory do tanků a jejich motorových prostorů, kde mohla zažehnout PHM.

Kazeta KMB s AŽ-2

Pro nasazení bylo vhodné pouze teplé suché počasí. Německé zásobovací kolony či těžká technika na přesunu v zalesněných úsecích se často snažily před útokem ukrýt v lese, ten se však stal pastí neboť ampule rozpoutaly divoký požár, který pohltil zde uvízlou techniku. Určené pluky musely být vybaveny speciálním plnicím zařízením.

Torpedová verze, pravda či mýtus?

Zatím se nikomu při studiu dokumentů nepodařilo najít stopy tohoto letounu, přestože o něm pojednává několik publikací. Problém spočívá především v tom, že neexistují žádné záznamy z výrobních závodů, či dokonce z bojového nasazení. Existence této varianty se tak vlastně opírá pouze o očitá svědectví. Torpédová varianta by jistě potřebovala širší rozpracování ve spolupráci s vývojovým střediskem, musela by dle předpisů projít tovární zkouškou a zkušebním nasazením u útvaru MTAP. Sovětské letecké torpédo navíc dalece převyšovalo svou hmotností maximální nosnost Il-2 (45-36AN vážilo 935 kg).

Výbava zadního střelce

Tvrdá realita bojů velmi brzy ukázala, jak je zadní střelec důležitý, a proto se přistoupilo ke spontálním polním úpravám, kdy byla odstraněna jedna palivová nádrž za pilotem a byl zde instalován 1x ŠKAS 7,62mm. Těchto úprav bylo cca 1200. Střelec neměl žádnou ochranu, pouze tenká překližka nemohla zastavit ani kulky nejmenších ráží. Také neexistoval žádný interní komunikační systém.

ŠKAS polní úprava

Plnohodnotná dvoumístná verze z počátku 1943 byla osazena kulometem UBT ráže 12,7 mm (zásoba munice 150 nábojů). Zadní střelec již mohl komunikovat s pilotem, ale pasivní ochrana byla stále nedostatečná – zajišťovala ji jediná panceřová deska o síle pouhých 6 mm, která měla chránit proti střelbě ze zadní polosféry. Lepší ochrana střelce byla odložena na později. Toto rozhodnutí mělo za následek smutnou statistiku, kdy za celou válku padlo přibližně dvakrát více střelců Il-2 než jejich pilotů.

UBT ráže 12,7 mm

Hodnocení

Výzbroj a její nasazení prostřednictvím bitevníků Il-2 je třeba vnímat v kontextu rozlehlosti a specifik východní fronty, a také zdrojových možností VVS (na východní frontě bylo během války nasazeno celkem 35 000 Šturmoviků). I přes velké ztráty Il-2 především z počáteční fáze jejich nasazení, působily útoky Němcům obrovské škody a museli na boj s touto zbraní vynakládat značné prostředky. Munice byla v kontaktním boji umisťována poměrně přesně a především bomby všech ráží nemohly prakticky minout. Il-2 se tak společně s T-34 stal pro Němce tím nejhorším překvapením na východní frontě.

Zničený vlak
Zničená kolona vozidel.

Zbraně



Il-2 byl od začátku navržen pro roli bitevního bombardéru a disponoval rozsáhlým pancéřováním motoru, pilotní kabiny a nádrží paliva. Stroj byl v průběhu války vylepšován výzbrojí, materiály, výkonem a kvalitou zpracování. Svými počty byl od počátku 1942-45 na východní frontě všudypřítomný a představoval hlavní údernou leteckou sílu Rudé Armády. Abychom si udělali představu čemu musela německá armáda čelit, je nutné si popsat jeho širokou škálu výzbroje, nasazení a její ničivost.

Výzbroj byla vypouštěna z malé vzdálenosti desítek případně až stovek metrů. Bitevníky útočily ve skupinách po šesti až dvanácti strojích, zpravidla na vzdálenost do 100 km. Cílem útoků byly prakticky všechny druhy zbraní a zásobování nepřátelské armády od první linie až po její blízké zázemí do hloubky 10-20 km. Cíle byly identifikovány a hlášeny „návodčíky“ – malými pátracími skupinami vojáků operujícími na a za nepřátelskou linií. Po lokalizaci cíle, byla úderná vlna do 30 min ve vzduchu a za dalších 20-30 minut se náhle vynořila nad hlavami nepřítele. Při prvním průletu se letci zbavili bomb, při druhé zteči raket a naposledy „kropili“ bojiště palubními zbraněmi. Díky tomu, že vytvořili kruh s pravidelnými rozestupy, byl zvolený cílový prostor prakticky neustále pod palbou. V případě větších či menších pozemních ofenzív následovaly letecké útoky dělostřeleckou přípravu a dle významu mohly být do boje nasazeny i desítky strojů.

Základní výbava

První jednomístné verze Il-2 byly vybaveny palubními zbraněmi ŠKAS 2x 7,62mm a ŠVAK 2x 20mm, který byl velmi záhy nahrazován výkonnějším VJa-23. Tyto verze byly dále osazovány 8 kolejnicemi pod křídly pro rakety RS-82 či RS-132 (později jejich modifikacemi), někdy až 12 kolejnicemi (pouze rakety menší ráže). Letoun měl téměř ve všech verzích 4 pumovnice, které byly primárně uzpůsobené pro jednu pumu ráže 100 kg. Pumovnice však také bývala často plněna tříštivými pumami AO menších ráží. Pozdější dvoumístné varianty nesly pro své zhoršené vlastnosti pouze 4 rakety. Náhled do spotřeby munice u pluků i výpovědí pamětníků dokazuje, že standardní výbavou pro bojový let byly 4x FAB-100M a 4x raketa různé ráže, kterým piloti jednotně říkali „RS“.

Speciální výbava

Na vybrané mise se pod stroj mohly zavěsit dvě trhavé pumy FAB-250 ráže 250 kg. Tato výzbroj se však nasazovala pouze zřídka a pro Il-2 se příliš nehodila. Poměrně často se v první fázi války používaly tekuté ampule AŽ-2, později se ale od používání této zbraně postupně upouštělo (viz. níže). Zásobníky VAP-200 a ZAP-200 o objemu 113 l (plná hmotnost byla 220 kg) byly určeny k rozptylu toxických a zápalných směsí, jednalo se však pouze o okrajovou záležitost. Pod letoun bylo také možné podvěsit zařízení UCHAP-250, které mohlo pojmout 137 l směsi pro vyvíjení kouře.

Proti tankům

Šturmoviky byly schopné ničit nebo vážně poškodit svými kanony VJa pouze lehké tanky či lehce obrněná vozidla. Na střední a těžké tanky byly nasazeny průbojné rakety RBS-82 a RBS-132, sice skvělé, ale díky rozptylu jen malé procento dosáhlo přímého zásahu nezbytného pro zničení tanku. V létě 1943 byly testovány protitankové kanony NS-37, avšak ani tato zbraň se pro Il-2 neosvědčila. V bitvě u Kurska byly prvně nasazeny protitankové kumulativní bombičky PTAB 2,5-1,5, které se ukázaly jako velmi efektivní. Od této chvíle se tak i těžké tanky staly snadno zranitelnými.

Tank zničený při útoku Šturmoviků.

Zatížení

Pokud pomineme zatížení municí do palubních a obranných zbraní, pohyboval se pumový náklad napříč verzemi od 200 do 400 kg, k tomu je nutné připočítat zavěšení osmi raket RS-82, tj. 56 kg nebo osmi RS-132, tj. 185 kg (dvoumístné verze nesly pouze 4 rakety). V případě čtyř raket největí ráže M-13 to bylo dokonce 187 kg. V přetížení tedy Il-2 mohl nést podvěsnou výzbroj o celkové váze až 600 kg! S přetíženým strojem však létali pouze velmi zkušení letci.

Zaměřovač

U prvních sérií byl do kabiny pilota instalován moderní kolimátor PBP-1b.

S příchodem dvoumístných variant však byl tento zaměřovač nahrazen mechanickým a pro Il-2 tolik charakteristickým VV-1.

Důvodů pro toto opatření bylo několik. Ukázalo se, že pro převážně horizontální bombardování je optický zaměřovač nevhodný a navíc zhoršuje pilotovi výhled, naopak VV-1 disponoval jednoduchým systémem značek pro usnadnění odhadu při odhozu bomb. Na čelním skle byla pro tento účel společně se zaměřovacím křížem zakreslena stupnice, součástí systému byla i vnější muška, která se při střelbě vpřed protínala s křížem na čelním skle. Někdy byla stupnice v podobě bílých příčných pruhů zakreslena i na přední kapotáži. VV-1 představoval prakticky nulové náklady na výrobu a pro ostřelování kolon palubními zbraněmi byl dostatečný. Obsah pumovnic mohli letci vypouštět díky malé výšce podle vlastního odhadu.

Palubní zbraně

ŠKAS

2x malorážný kulomet ráže 7,62 mm umístěný v křídlech. Tato zbraň jako jediná ze všech zde uváděných provázela Il-2 všemi verzemi (celková zásoba munice 3000 nábojů). Kulomety ŠKAS sloužily především k zastřílení a odhadu vzdálenosti pro vypuštění raket a piloti s nimi často „kropili“ pěchotu. Bylo však nezřídka hlášeno, že se zasekl.

ŠVAK

2x kanon ráže 20 mm umístěný v křídlech (celková zásoba munice 420 nábojů) provázel první série jednomístných Il-2. Neměl však dostatečnou ničivou sílu proti pozemním cílům, i málo odolné cíle nedokázal těžce poškodit a pronikal jen pancířem do síly 10 mm. K ukončení výroby došlo už koncem 1941, ta byla ovšem později obnovena a ŠVAK tak nikdy úplně nevymizel.

VJa-23

2x kanon ráže 23 mm (celková zásoba munice 300 nábojů) o hmotnosti 66 kg s rychlosti střelby 550-650 ran/min, nahradil ŠVAK počátkem 1942 a patří neodmyslitelně ke Šturmovikům. Jeho předností byla pro tento kalibr velmi vysoká kadence. Střelivo se kombinovalo tříštivo-zápalné, průbojné-zápalné a jejich trasující varianty. Hmotnost projektilů byla 200 g, tedy přibližně dvojnásobná oproti ŠVAKu.

Munice pro VJa-23 tříštivá-zápalná s trasírkou.

Díky velmi silnému zpětnému rázu nebyla tato zbraň vhodná do stíhaček a prakticky se využívala pouze pro Il-2. Byl schopen ničit lehké tanky a slabě obrněná vozidla, prorazil pancíř do síly 20 mm. I několik málo zásahů nepanceřovaných vozidel je dokázalo těžce poškodit nebo zničit. Kanon se u letců těšil velké oblibě, byl výkonný a převážně hodnocen jako spolehlivý.

15 mm pancíř zasažený průbojným projektilem ráže 23 mm z kanonu Vja-23

NS-37

2x protitankový kanon ráže 37 mm (celková zásoba munice 300 nábojů). NS-37 naneštěstí trpěl značnou asynchronicitou, což způsobilo kymácení, dále nízkou kadencí (169 ran/min) a nebyl schopen ničit tanky Tiger.

Kanon NS-37 instalovaný v gondole pod křídlem IL-2

Útoky pod ostrým úhlem byly pro Il-2 příliš nebezpečné. Frontové zkoušky prokázaly rozporuplnost této zbraně, kanony mohly při zteči vyslat pouze malý počet projektilů. Vybaveno jím bylo necelých 100 strojů, souběžně však přicházely k plukům do výzbroje mnohem efektivnější PTAB (viz.níže).

Ukázky zásahů 37 mm projektilem

Ve druhé závěrečné části článku bude detailněji pojednáno o základních i speciálních variantách podvěsné výzbroje a také o výbavě zadního střelce.

Zbraně