Archiv rubriky: Zbraně



Britské optické zaměřovače GM 2 označované také jako Mk. II od firmy Barr & Stroud z Glasgowa byly od r. 1938 až do r. 1943 standardem pro britské letouny. Verze Mk.I se poprvé objevila ve výbavě letounů Gloster Gladiator a později s ní byly vybaveny všechny Spitfiry a Hurricany v Bitvě o Británii.

Pikantní informací je, že vzhledem k rychlé produkci moderních britských stíhaček firma nestíhala plnit dodávky a proto byla dohodnuta licenční výroba u f. C. P. Goertz ve Vídni. Nevídané však je, že i po anšlusu Rakouska firma stále plnila své závazky a až do vypuknutí války v září 1940 dodala do Británe 700 ks zaměřovačů. V r. 1940 pak naštěstí licenční výrobu převzala britská firma Salford Electrical Co.

Zaměřovač Mk. II v letounu Spitfire Mk. V B.

Ranná verze Mk II měla kruhové sklíčko o průměru 3 palců (76 mm) a umožňovala nastavit rozpětí křídel cíle a vzdálenost cíle. Pokud reálná vzdálenost cíle odpovídala nastavení, bylo možné pomocí zaměřovacího kříže korigovat deflekční střelbu.

V r. 1941 byl zaměřovač lehce modifikován: protože původné oválné sklíčko způsobovalo mírnou optickou odchylku, dostala nová verze čtvercové sklíčko se stranami délky 114 mm. Nové verze zaměřovače také nadále nebyly vybaveny zatemňujícím filtrem, protože jej piloti téměř nepoužívali.

Reflector Gunsight Mk II* (AM ref 8B/2361) (AIR 331) sight, box Copyright: © IWM. Original Source: http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/30000331

Názorné video od autora Requiem obsahuje kromě základních informací také dva praktické testy a spoustu ukázek  použití zaměřovače se Spitfirem Mk. VB v simulátoru IL-2 Sturmovik BOK.

Vybrané slajdy z videa (publikováno se souhlasem autora):

Nastavení vzdálenosti cíle:

Nastavení rozpětí křídel cíle:

Jak provést odhad vzdálenosti cíle:

Jak odhadnout správné předsazení:

ANGLE OFF diagramy pro řadu dalších letounů naleznete v dokumentu na autorově Dropboxu

Zbraně



Hs 129 byl jednomístný dvoumotorový bitevní letoun a proto byl také vybaven speciálním typem zaměřovače. Zajímavá je už skutečnost, že zaměřovač musel být umístěn vně kabiny, protože pilotní prostor byl díky svému umístění v přední části letadla a ocelové vaně, která ho obklopovala, velmi těsný a na zaměřovač zde prostě nezbylo místo.

Pěkné foto zaměřovače. V kabině jeden z velkých protitankových „experten“ Hptm. R. Ruffer (72 zničených tanků).

Čelní sklo se nacházelo pouhých 30 cm (!) od obličeje pilota.  Navíc byl průřez trupu koncipována jako lichoběžník, jehož užší hrana byla nahoře, takže pilotova ramena se díky sbíhavosti bočních stěn prakticky dotýkala bočních hran kokpitu. Aby se pilot vůbec mohl do kokpitu nasoukat musela být ocelová sedačka řešena jako vyklápěcí směrem vzad. Není divu, že tak těsný kokpit mohl u pilotů vzbuzovat klaustrofobické pocity.

 

Jako zaměřovač byl použit Revi C/12D mit Zieleinrichtung, což byl upravený standradní Revi C/12D doplněný ve své levé části o malé kovové lišty nasměrované pod různým úhlem směrem vpřed. Skrze tyto lišty probíhaly vertikálně dva ukazatele (dráty či tenké lišty) s malým vzájemným odstupem po směru letu.

Postup útoku:

  1. Pilot se nejprve podle použitých bomb a jejich časovaných roznětek rozhodl, z jaké výšky provede horizontální útok (level bombing). Měl na výběr výšky 10, 50, 100 nebo 200 m – každé výšce odpovídala jedna kovová lišta na zaměřovači.
  2. V dané výšce pak pilot uvedl letoun do správného kurzu na cíl a upravil rychlost na 300 km/h.
  3. Jakmile se cíl objevil v dohledu, korigoval pilot letoun tak, aby byl cíl v zákrytu s dvěma vertikálními ukazateli v zaměřovači.
  4. Nakonec  se pilot soustředil na lištu Zielenrichtung odpovídající jeho letové výšce – sehnul hlavu tak, aby se mu daná lišta jevila v zákrytu, tj. aby viděl pouze její přední hranu (jako vodovnou čárku). V okamžiku, kdy tato „čárka“ splynula s cílem, zmáčkl tlačítko pro odhoz bomb.

Na závěr video, kde je prakticky ukázán výše uvedený postup:

Další informace o pilotování HS 129 B-2 naleznete v tomto příspěvku.

Zbraně



37 mm automatický kanón M4 (označovaný během vývoje jako T9) navržený firmou Browning (výrobu ale zajišťovala f. Colt) se začal od r. 1942 používat na letounech P-39 Airacobra a později i na P-63 Kingcobra. Ty také zůstaly jediným typem letounu, který zbraň používal (byly pokusy vyzbrojit čtveřicí těchto kanónů experimentální XP-58 „Chain Lightning“, ale nakonec byl v prototypu upřednostněn jeden 75 mm kanon M5 a dva .50 cal kulomety).

Kanón M4 byl původně navržen jako protiletadlový, avšak když se inženýři f. Bell rozhodli vyprojektovat letoun, který by primárně sloužil jako platforma pro zbraň velkého kalibru, padla volba právě na M4. V navrženém designu se počítalo s tím, že takto těžká zbraň s výrazným zákluzem (245 mm) po výstřelu musí být umístěna v trupu letounu. Z důvodu velké ráže však nebylo možné umístit hlaveň zbraně mezi válce řadového motoru, jako to bylo možné u 20 mm kanónů, a proto musel být 37 mm kanón umístěn v přídi před motorem. První návrhy proto vedly k umístění kabiny pilota až za motor a zbraň, ale nakonec zvítězilo praktičtější uspořádání v pořadí zbraň – kokpit – motor.

Umístění motoru v těžišti Airacobry za pilotní kabinou přineslo jak pozitiva (vysoká obratnost stroje díky umístění motoru v těžišti), tak negativa (zejména nebezpečná byla změna těžiště letounu po spotřebování munice a díky tomu náchylnost k pádům letounu do vývrtky), avšak jiné řešení v důsledku volby tak velké zbraně nepřicházelo pro jednomístný stroj v úvahu.

Zbraň měla úsťovou rychlost střely 610 m/s a kadenci 150 ran za minutu. Díky poměrně malé úsťové rychlosti měla střela značný pokles balistické křivky, který velmi ztěžoval účinné zacílení. Američtí piloti si i přes značný účinek střel tuto zbraň nikdy neoblíbili, právě z uvedeného důvodu. K malé popularitě kanónu přispěla také jeho údajná poruchovost, kdy se zbraň na strojích působících v Pacifiku již po 3-4 výstřelech zasekávala (údajně to bylo způsobeno jak neadekvátní údržbou zbraní, tak také nevhodně řešeným vyhazováním nábojnic). I když se konstruktérům nakonec podařilo problém s vyhazováním nábojnic vyřešit, zbraň i přesto občas selhávala. Mezi další nevýhody kanónu se řadila také nemožnost jeho použití v noci, kvůli zábleskům po výstřelech, které byly natolik silné, že nebezpečně oslepovaly pilota. Nemalým problém bylo také narušení funkčnosti kompasu po výstřelech (kompas se uvolňoval a  vykazoval následně značné odchylky). I tato potíž však byla později odstraněna.

Zbraň měla 30 nábojů umístěných v „nekonečném“ nábojovém pásu, tj. pásu jehož konce byly spojené do nepřerušené smyčky. Držák pro tuto smyčku měl tvar koňského chomoutu, odtud pojmenování horsecollar magazine.  Náboje se používaly buď tříštivé (HE) nebo průbojné (AP) přičemž  AP byly schopné proniknout maximálně 25 mm pancířem na vzdálenost 500 yardů (460 m).

„Horsecollar magazine“ zásobník na 30 nábojů ve tvaru koňského chomoutu.

Airacobry s kanónem M4 určené do Sovětského svazu byly dodávány pouze s HE municí. Absence AP střeliva však na východní frontě nebyla na závadu, protože se zde kanón používal téměř výhradně pro vzdušný boj, kde byly tříštivé (HE) střely velmi efektivní. Airacobry se na východní frontě nepoužívaly k útokům na pozemní cíle – jedním z důvodů byla nízká úsťová rychlost střely, která byla příčinou neschopnosti probít průbojnou (AP) municí silnější pancíř tanků. Kupodivu na rozdíl od svých amerických protějšků, si sovětští piloti naopak pochvalovali spolehlivost zbraně. Vadila jim však nízká kadence (tři rány za sekundu) a malá kapacita nábojového pásu.

Na závěr srovnání s německým 37 mm kanonem BK 3,7 používaným na Ju-87 G.

M4 (T9) 37 mmBK 3,7 37 mm
Úsťová rychlost střely610 m/s780 - 1170 m/s
Kadence150 rpm160 rpm
Efektivní dostřel460 m500 m
Účinek AP munice25 mm (ze 460 m)140 mm (ze 100 m)*
Max. počet střel v zásobníku3012
Hmotnost zbraně97 kg295 kg

* údaj platný pro „hartkernmunition“ s tunkgsten-karbidovým jádrem

Z uvedené tabulky je patrné, že německá zbraň byla výkonnější prakticky ve všech parametrech až na podstatně větší váhu zbraně a menší zásobu nábojů. Proto byl BK 3,7 nesený štukami tak úspěšný proti tankům, kdežto M4 se k útokům proti pozemním cílům prakticky nepoužíval. Naopak BK 3,7 by nebylo možné kvůli jeho rozměrům a váze použít ve stíhacím letounu. M4 se pro vzdušný boj hodil mnohem lépe (byl lehčí a proti vzdušným cílům dostatečně destruktivní).

BK 3,7 zavěšený pod křídlem Ju 87 G.

Zbraně