Archiv rubriky: Zbraně



Výrobcem této výkonné zbraně byla f. Rheinmetall‑Borsig a prakticky se začala používat na podzim r. 1943. Pro své kompaktní rozměry (délka byla pouhý 1 m) našel tento 30 mm kanón své místo v řadě letounů Luftwaffe. Jako první s ním byly vyzbrojovány Bf 110G-2 a Bf 109G-6/U4. Primárně tedy byla zbraň určena k zástavbě do letounů určených k rozbíjení spojeneckých bombardovacích svazů. Údajně stačily pouhé čtyři zásahy z MK 108 a bombardér velikosti B-17 šel k zemi (!). Na zničení stíhacího letounu pak stačil dokonce jediný zásah. Pro srovnání lze uvést, že na sestřelení B-17  při použití 20 mm kanónu MG 151/20 s HE municí bylo potřeba obvykle alespoň 25 zásahů.

Zbraň se vyznačovala vysokou kadencí 650 střel za minutu, měla však nízkou úsťovou rychlost pouhých 540 m/s, což se negativně projevovalo ve značném poklesu balistické křivky střely. Při dostřelu 1000 m střela poklesla o 41 m (!). Praticky to znamenalo útočit z maximální vzdálenosti 200 – 300 m. Díky vysoké kadaneci však i z takové blízkosti bylo možné vystřelit cca 3-4 rány na cíl před tím, než se útočí letoun musel odpoutat, aby se vyhnul kolizi s cílem.

Konstrukce zbraně: odpalování bylo elektrické, nabíjení bylo prováděno peumaticky stlačeným vzduchem, a pohyb zápalníku vpřed zajišťovala trojice pružin. Pás s nábojnicemi byl konstruován tak, že se postupně rozpadal na jednotlivé články, když byly jednotlivé prázdné nábojnice (zatlačené po výstřelu zpět do pásu) posouvány ven. Nevýhodou takového řešení bylo občasné roztržení pásu s nevypálenými nábojnicemi, pokud letoun při střelbě prováděl ostrý obrat. Mezi další nevýhody MK108 patřila nemožnost vzájemné synchronizace v případě zástavby více zbraní do jednoho letounu.

Klady však vysoce převážily případné nedostatky: Mk 108 se vyznačoval nízkou hmotností, byl realtivně spolehlivý a nenáročný na údržbu. Také jeho výroba byla poměrně jednoduchá (většina dílů byla lisovaná a zbraň měla minimum pohyblivých dílů) a díky elektrickému odpalovači byla snadná také její zástavba do letounů. Vysoká kadence pak dávala značnou šanci k zasažení cíle i z realtivně krátké vzdálenosti.

Zbraň při střelbě vydávala velmi zřetelný hlasitý zvuk, který byl spojeneckými piloty snadno identifikován. Zbraň proto od nich brzy dostala přezdívku pneumatické kladivo a vzbuzovala u nich oprávněné obavy.

Nejvíce se používala munice typu M-geschoss (minengeschoss) Jednalo se tříštivé střely (HE) se značným destruktivním účinkem. Díky tenkostěnnému plášti střely se však při dopadu netvořilo mnoho střepin. Další používanou variantou byly střely tříštivě-zápalné. Samotné střely měly téměř válcový tvar a délku 205 mm, tj. byly o třetinu kratší než střely pro MK 103.

Granát pro MK108 včetně rozpojovatelných dílů podávacího pásu.

MK108 se používal v těchto letounech Luftwaffe: Fw 190, Ta 152, Ta 154, He 219, He 162, Ju 388, Bf 109, Bf 110, Me 163, Me 209, Me 262, Me 410.

Me 262 nesl zástavbu čtyř MK108 v přídi (kolorovaný snímek).

Na závěr tabulka porovnávající všechny tři typy 30 mm kanónů používaných v letounech Luftwaffe:

MK 101MK 103MK 108
Úsťová rychlost střely900 m/s860 m/s (HE)
640 m/s (AP)
540 m/s
Kadence230-260 rpm380 rpm (HE)
420 rpm (AP)
650 rpm
Hmotnost zbraně139 kg141 kg58 kg
Délka zbraně2592 mm2350 mm1058 mm
Počet nábojů3080neomezeně

MK 108 si lze dnes prohlédnout například v expozici vojenského leteckého mueza Kbely

Zbraně



Revi je zkratkou pro „reflex visier“ tedy optický zaměřovač. Revi C12/D byl standardním zaměřovačem používaným na letounech Luftwaffe prakticky po celou dobu války. Prohlédnout si ho můžete například v expozici leteckého muzea Kbely ZDE. Pěkné fotografie tohoto i dalších typů německých zaměřovačů naleznete ZDE.

Obrázek převzat z cockpitinstrumente.de

Zaměřovač obsahoval kromě optiky samotné dále zatemňovací sklíčko, malá pevná mířidla pro případ selhání optiky (aby pilot v takovém případě nebyl zcela odzbrojen) a samozřejmě také ochranné polstrování na přední straně. Zajímavostí je, že v německých letounech byly zaměřovače revi umístěné nikoli ve středu čelního štítku, ale mírně odsazené směrem doprava.

Na rozdíl od svého britského protějšku Reflector Gunsight Mk.II neměl zaměřovač Revi možnost nastavení konvergence ani rozměru cíle. Odhad vzdálenosti cíle byl však podobně jednoduchý. Nejprve si ale musíme vysvětlit, co znamená jednotka mil:

Pozn. v dalším výkladu budu zjednodušovat a pro názornost používat zaokrouhlené hodnoty – matematici nechť prominou.

Všichni víme, že kruh lze rozděli na 360°. To je ale velmi hrubé dělení, proto se v balistice používá jednotka mil (nejedná se tedy o zkratku výrazu „milion“, ale o zkratku z „miliradián„, tj. 0,0001 rad). Pomocí této jednotky lze kruh rozdělit přibližně na 6000 mil dílků, což je pro účely balistiky mnohem přesnější. 1° má tedy přibližně necelých 17 mil dílků.

Představme si nyní kruh a do jeho středu umístěme náš letoun. Pokud v dálce uvidíme nepřátelskou stíhačku (víme, že má rozpětí křídel cca 10 m) a ona se přesně vejde do 10 mil dílků, znamená to, že je od nás ve vzdálenosti 1000 m.

Pokud se nepřátelská stíhačka vejde přesně do 100 mil dílků, znamená to, že je od nás ve vzdálenosti 100 m.
A 100 mil dílků je přesně průměr kruhu zaměřovače Revi C12/D:

Pro jednomotorový stíhací letoun o rozpětí cca 10 m tedy platí:

  • pokud vyplní celý průměr kruhu, je ve vzdálenosti 100 m
  • pokud vyplní polovinu průměru kruhu, je ve vzdálenosti 200 m
  • pokud vyplní třetinu průměru kruhu, je ve vzdálenosti 300 m

Pokud je však cíl větší, je třeba provést výpočet vzdálenosti podle vzorce:

rozpětí   x   kolikrát je cíl menší než průměr kruhu   x   10

Příklad:  Il-2, který má rozpětí 15 m, se nám do zaměřovacího kruhu v uvedeném příkladu vejde 2x: dosazením do vzorce zjistíme, že se nachází ve vzdálenosti 300 m.

A co znamenají značky na osách záměrného kříže a k čemu slouží?

Značky na osách pomáhají při střelbě s předsazením. Pro zjednodušení lze uvažovat pouze dva typy cílů:

a) pomalé cíle (270-300 km/h)
b) rychlé cíle (400 km/h a více)

Pro pomalé cíle znamená kruh v zaměřovači 20° odchylku (anglicky „Angle Off“).
Pro rychlé cíle znamená kruh v zaměřovači 30° odchylku.

Pro cíle s menší odchylkou využijeme značek na záměrném kříži a odhadneme pařičnou pozici cíle uvnitř kruhu podle následujcího obrázku. Pro větší odchylky musíme zahájit palbu dříve, tj. dokud je cíl mimo kruh zaměřovače.

Samozřejmě při střelbě s odchylkou musí být střed zaměřovacího kříže vždy umístěn správně ve směru osy letu cíle, aby cíl „vlétl“ do místa, kam míří naše střely.

Pomalý cíl (rychlost 270-300 km/h) s odchylkou cca 10°. Střed záměrného kříže se ve chvíli, kdy střelec tiskne spoušť, nachází ve směru letu cíle.

A na závěr celé video od autora Requiem, které obsahuje kromě základních informací také praktické testy a spoustu ukázek  použití zaměřovače v simulátoru IL-2 Sturmovik BOK. Doporučuji pozorně shlédnout.

(Screeny použity se svolením autora videa)

Dopručuji také výbornou pomůcku od autora videa – diagramy pro nácvik rozpoznávání úhlu, pod kterým se cíl pohybuje ZDE

Zbraně



FAB-100M

Trhavé bomby ráže 100 kg (hmotnost trhavinové náplně 32 kg) nebo případně ráže 50 kg, byly oblíbené pro své univerzální použití a byly brány jako naprostý základ pro splnění mise. Každou ze čtyř pumovnic vyplnila jedna 100 kg puma a v přetížení bylo možno pod trupem externě umístit ještě 2 další. Piloti je zpravidla odhazovali při prvním průletu. Časovač nebyl nikdy nastaven na méně než 5 s, aby letoun mohl bezpečně uniknout rázové vlně a střepinám.

Za předpokladu, že bomby explodovaly ve vzdálenosti 1-5 m od tanku, měly sílu probít 30 mm pancíř, k průbojnému efektu přispívalo především působení tlakové vlny, která ničila hlavně nýtované spoje. Často však neodolaly ani spoje svařované. V případě 50 a 25 kg pum byl pro průraz 15-20 mm pancíře nutný přímý zásah. Je třeba však dodat, že takový zásah byl velmi nepravděpodobný. Exploze 100 kg pumy zabila kohokoli do vzdálenosti 18 m a těžká poranění působila do 35 m. Tato vzdálenost byla dostatečná i pro těžké poškození zdiva domů.

RS-82, RS-132, RBS-82, RBS-132, M-8, M-13, ROFS-132

Základem pro všechny verze svých nástupců byla tříštivo trhavá letecká raketa RS-82 ráže 82 mm (celková hmotnost 6,82 kg, hnací náplň 1,06 kg a bojová hlavice s obsahem 0,36 kg trhaviny), původně určená na vzdušné cíle, byla v kombinaci s nárazovým zapalovačem použitelná i pro pozemní útoky.

Raketa měla maximální rychlost 350 m/s a dostřel činil 5200 m. Její varianta RS-132 ráže 132 mm měla shodné technické řešení a stejnou maximální rychlost, ale lišila se velikostí. Větší hmotnost zajišťovala lepší balistické vlastnosti a tím i větší dostřel 7100 m (celková hmotnost 23,1 kg, hnací náplň 3,78 kg a bojová hlavice s obsahem 1,9 kg trhaviny).

Výše zmíněné rakety začaly být už od r. 1941 nahrazovány modernějšími verzemi, nicméně u pluků bývaly nasazovány ještě dlouho poté z důvodu velkých naskladněných zásob.

Obě zmíněné verze byly nahrazeny jejich modifikacemi M-8 a M-13. M-8 měla ráži 82 mm, koncepce RS-82 zůstala zachována, ale prodloužila se jak bojová hlavice, tak i motor rakety (celková hmotnost vrostla na 8 kg, hnací náplň na 1,18 kg a bojová hlavice nesla obsah 0,64 kg trhaviny). Střela byla pomalejší 315 km/s a měla větší dostřel 5515 m.

RS-82

M-13, známá „Kaťuša“, která proslula pro své pozemní nasazení z mobilních raketových vrhačů, se od RS-132 lišila více, (celková hmotnost narostla až na 42,5 kg, hnací náplň 7,1 kg a bojová hlavice s obsahem 4,9 kg trhaviny). Při maximální rychlosti 355 m/s činil účinný dostřel 8470 m.

Průbojné, protitankové rakety RBS-82 a RBS-132 vycházely ze základu M-8 a M-13. Hlavici RBS-82 tvořil průbojný granát s trhavou náplní, spalovací komora byla prodloužena, jinak se ale konstrukčně shodovala s M-8. 15 kg raketa dosahovala rychlosti 360 m/s. RBS-132 poháněl motor z rakety M-13, samotná průbojná hlavice vážila 26 kg a toto monstrum dosáhlo celkové hmotnosti 46,7 kg. Rychlost poklesla na 320 m/s.

Při přímém zásahu pronikly tyto rakety pancířem až do hloubky 50 mm (RBS-82) resp. 75 mm (RBS-132). Protipancéřové rakety se dostaly do výroby až v letech 1943 (RBS-132) a 1944 (RBS-82).

RBS 132

ROFS-132, vycházela z konstrukce RS-132, tato vysoce tříštivo-trhavá raketa mohla být vypouštěna ze závěsníků RO-132 (určených pro vypouštění všech raket velké ráže). Raketa dosahovala rychlosti 360 m/s a dostřelu 6000 m (celková hmotnost činila 43 kg, hnací náplň 7,2 kg a bojová hlavice 22 kg s obsahem 4,6 kg trhaviny). Raketa byla odpalována na široké spektrum cílů. Účinek dopadu byl srovnatelný s projektilem ráže 152 mm, ale zároveň měla i vysoký průbojný efekt a pronikala pancířem až do hloubky 70 mm. Dokonce i po dopadu 1 m od cíle dokázala prorazit pancíř o síle 15 mm a lehký tank dokázala přímým zásahem rozervat na kusy.

RS-132

Piloti odpalovali rakety postupně po jedné, při druhé zteči z dálky 150-120 m. Pro velký rozptyl z důvodu často nekvalitní výroby byly piloti nuceni ke značnému zkrácování této vzdálenosti. Počítalo se s tím, že případné střepiny z exploze dobře odstíní čelní pancíř Il-2. Rakety nezpůsobovaly při odpalu zpětný ráz a byly odpalovány proti širokému spektru cílů. Účinek tříštivé hlavice však nebyl dostatečný, ale velkou roli hrál psychologický efekt. Všechny dvoumístné verze Il-2, které se na frontě začaly objevovat od počátku 1943, mohly nést maximálně 4 rakety kterékoli ráže.

Zásah RS-82
Zásah ROFS-132

Tříštivé letecké pumy AO

Vyjímatelné kontejnery KMB vyplňovaly pumovnice a sloužily k uložení tříštivých pum ráže 2,5-25 kg v konfiguracích od 12-20 ks do 120-216 ks. Často se jednalo o prázdný dělostřelecký granát, ke kterému bylo přivařeno lisované ocelové tělo se čtyřmi křídly stabilizátoru. Uložené pumy opouštěly komoru vlastní vahou jedna po druhé po svislých vodicích lištách. Smyslem bylo v nízkém vodorovném letu pokrýt velkou plochu. Stejná taktika se uplatnila i při odhozu PTAB a AŽ-2 (viz. níže). Pumy AO zasypávaly zásobovací kolony, nezajištěné objekty nebo pěchotu v zákopech.

AO-10

PTAB

Kumulativní letecké bombičky ráže 1,5 nebo 2,5 kg byly vypouštěny z kontajnerů v nízkém přeletu nad bojovou technikou. Vzhledem k jeho účinnosti si PTAB mezi piloty získal velkou popularitu. S touto zbraní úspěšně ničili i těžké tanky a všechna obrněná vozidla, dále způsobovali katastrofální škody na skladech munice a paliva, které nebyly dostatečně zajištěné. Zbraň byla nasazována i proti všem dopravním prostředkům silniční a železniční dopravy. Technická analýza však ukázala, že i přes mimořádnou průraznost této bomby, která prorazila pancíř do 70 mm, bylo možné zcela vyřadit tank jen dopadem do prostoru palivové nádrže či do místa uložení munice. Bomba totiž nedokázala vytvořit dostatečně silný akustický efekt, který by zabil i posádku. Přesto není pochyb o tom, že nasazení bomb tohoto typu do služeb VVS bylo úspěchem. K samotnému účinku bomby je třeba připočítat také silný psychologický účinek na nepřítele. Na druhou stranu, náklady na výrobu této munice byly nízké a mohla být tedy nasazena ve značném množství.

Pokud je postupně se uvolňující PTAB odhozen z 200 m výšky, při rychlosti 340-360 km/h, zasáhne jedna bomba oblast o průměru cca 15 m. V závislosti na počtu nesených bomb tak byla celková plocha, kterou byly bomby schopné pokrýt, 15 x 190-210 m. Pokud si uvědomíme, že průměrně na každých 20-22 m v koloně připadá jedno auto či tank, bylo v podstatě garantováno, že všechny vozy v dané oblasti budou zasaženy přímým dopadem bomby. Takový efekt zaručoval, že vozidla budou nejen na čas vyřazena, ale nezřídka i zcela zničena.

PTAB v muniční továrně

AŽ-2

Tekutými ampulemi AŽ-2 byly také plněny kazety KMB. Podobně jako u PTAB nebo bombiček AO, bylo smyslem zasypat nepřítele z malé výšky po velké ploše.

Zápalná kapalina uvnitř ampulí AŽ-2KS, tzv. “ruský napalm”, byla vyvinuta v roce 1938 A. P. Jonovem ve spolupráci s chemickým institutem v Moskvě. Dospělo se ke granulovému fosforu v husté kapalině na bázi ropných produktů.

AŽ-2KS byly široce používané v boji proti nepřátelským dopravním vozům, pěchotě i obrněným vozům. Při dopadu se ampule v místě sváru rozlomila a zápalná směs se rozlila a rozstříkla všemi směry. K hoření docházelo okamžitě při styku se vzduchem. Jestliže se tekutina rozlila po kapotě nebo víku motorového prostoru tanků, způsobila požár takové intenzity, že nebylo možné jej uhasit. Všechny hořlavé předměty v blízkosti okamžitě vzplanuly a účinek ještě více umocnily. Tekutina “KS” hořela vysokou světelnou intenzitou podobnou pohledu na Slunce, uvolňovalo se obrovské množství bílého dusivého dýmu po dobu 90 sekund, a teplota hoření činila 800-1000 °C. I jen několik hořících kapek na lidském těle způsobilo těžké popáleniny. Navíc kapalina “KS” byla lepkavá, pevně se držela každého povrchu vozidel až do úplného vyhoření, a také pronikala průzory do tanků a jejich motorových prostorů, kde mohla zažehnout PHM.

Kazeta KMB s AŽ-2

Pro nasazení bylo vhodné pouze teplé suché počasí. Německé zásobovací kolony či těžká technika na přesunu v zalesněných úsecích se často snažily před útokem ukrýt v lese, ten se však stal pastí neboť ampule rozpoutaly divoký požár, který pohltil zde uvízlou techniku. Určené pluky musely být vybaveny speciálním plnicím zařízením.

Torpedová verze, pravda či mýtus?

Zatím se nikomu při studiu dokumentů nepodařilo najít stopy tohoto letounu, přestože o něm pojednává několik publikací. Problém spočívá především v tom, že neexistují žádné záznamy z výrobních závodů, či dokonce z bojového nasazení. Existence této varianty se tak vlastně opírá pouze o očitá svědectví. Torpédová varianta by jistě potřebovala širší rozpracování ve spolupráci s vývojovým střediskem, musela by dle předpisů projít tovární zkouškou a zkušebním nasazením u útvaru MTAP. Sovětské letecké torpédo navíc dalece převyšovalo svou hmotností maximální nosnost Il-2 (45-36AN vážilo 935 kg).

Výbava zadního střelce

Tvrdá realita bojů velmi brzy ukázala, jak je zadní střelec důležitý, a proto se přistoupilo ke spontálním polním úpravám, kdy byla odstraněna jedna palivová nádrž za pilotem a byl zde instalován 1x ŠKAS 7,62mm. Těchto úprav bylo cca 1200. Střelec neměl žádnou ochranu, pouze tenká překližka nemohla zastavit ani kulky nejmenších ráží. Také neexistoval žádný interní komunikační systém.

ŠKAS polní úprava

Plnohodnotná dvoumístná verze z počátku 1943 byla osazena kulometem UBT ráže 12,7 mm (zásoba munice 150 nábojů). Zadní střelec již mohl komunikovat s pilotem, ale pasivní ochrana byla stále nedostatečná – zajišťovala ji jediná panceřová deska o síle pouhých 6 mm, která měla chránit proti střelbě ze zadní polosféry. Lepší ochrana střelce byla odložena na později. Toto rozhodnutí mělo za následek smutnou statistiku, kdy za celou válku padlo přibližně dvakrát více střelců Il-2 než jejich pilotů.

UBT ráže 12,7 mm

Hodnocení

Výzbroj a její nasazení prostřednictvím bitevníků Il-2 je třeba vnímat v kontextu rozlehlosti a specifik východní fronty, a také zdrojových možností VVS (na východní frontě bylo během války nasazeno celkem 35 000 Šturmoviků). I přes velké ztráty Il-2 především z počáteční fáze jejich nasazení, působily útoky Němcům obrovské škody a museli na boj s touto zbraní vynakládat značné prostředky. Munice byla v kontaktním boji umisťována poměrně přesně a především bomby všech ráží nemohly prakticky minout. Il-2 se tak společně s T-34 stal pro Němce tím nejhorším překvapením na východní frontě.

Zničený vlak
Zničená kolona vozidel.

Zbraně