Výzbroj bitevníků IL-2 (1. část)

Il-2 byl od začátku navržen pro roli bitevního bombardéru a disponoval rozsáhlým pancéřováním motoru, pilotní kabiny a nádrží paliva. Stroj byl v průběhu války vylepšován výzbrojí, materiály, výkonem a kvalitou zpracování. Svými počty byl od počátku 1942-45 na východní frontě všudypřítomný a představoval hlavní údernou leteckou sílu Rudé Armády. Abychom si udělali představu čemu musela německá armáda čelit, je nutné si popsat jeho širokou škálu výzbroje, nasazení a její ničivost.

Výzbroj byla vypouštěna z malé vzdálenosti desítek případně až stovek metrů. Bitevníky útočily ve skupinách po šesti až dvanácti strojích, zpravidla na vzdálenost do 100 km. Cílem útoků byly prakticky všechny druhy zbraní a zásobování nepřátelské armády od první linie až po její blízké zázemí do hloubky 10-20 km. Cíle byly identifikovány a hlášeny „návodčíky“ – malými pátracími skupinami vojáků operujícími na a za nepřátelskou linií. Po lokalizaci cíle, byla úderná vlna do 30 min ve vzduchu a za dalších 20-30 minut se náhle vynořila nad hlavami nepřítele. Při prvním průletu se letci zbavili bomb, při druhé zteči raket a naposledy „kropili“ bojiště palubními zbraněmi. Díky tomu, že vytvořili kruh s pravidelnými rozestupy, byl zvolený cílový prostor prakticky neustále pod palbou. V případě větších či menších pozemních ofenzív následovaly letecké útoky dělostřeleckou přípravu a dle významu mohly být do boje nasazeny i desítky strojů.

Základní výbava

První jednomístné verze Il-2 byly vybaveny palubními zbraněmi ŠKAS 2x 7,62mm a ŠVAK 2x 20mm, který byl velmi záhy nahrazován výkonnějším VJa-23. Tyto verze byly dále osazovány 8 kolejnicemi pod křídly pro rakety RS-82 či RS-132 (později jejich modifikacemi), někdy až 12 kolejnicemi (pouze rakety menší ráže). Letoun měl téměř ve všech verzích 4 pumovnice, které byly primárně uzpůsobené pro jednu pumu ráže 100 kg. Pumovnice však také bývala často plněna tříštivými pumami AO menších ráží. Pozdější dvoumístné varianty nesly pro své zhoršené vlastnosti pouze 4 rakety. Náhled do spotřeby munice u pluků i výpovědí pamětníků dokazuje, že standardní výbavou pro bojový let byly 4x FAB-100M a 4x raketa různé ráže, kterým piloti jednotně říkali „RS“.

Speciální výbava

Na vybrané mise se pod stroj mohly zavěsit dvě trhavé pumy FAB-250 ráže 250 kg. Tato výzbroj se však nasazovala pouze zřídka a pro Il-2 se příliš nehodila. Poměrně často se v první fázi války používaly tekuté ampule AŽ-2, později se ale od používání této zbraně postupně upouštělo (viz. níže). Zásobníky VAP-200 a ZAP-200 o objemu 113 l (plná hmotnost byla 220 kg) byly určeny k rozptylu toxických a zápalných směsí, jednalo se však pouze o okrajovou záležitost. Pod letoun bylo také možné podvěsit zařízení UCHAP-250, které mohlo pojmout 137 l směsi pro vyvíjení kouře.

Proti tankům

Šturmoviky byly schopné ničit nebo vážně poškodit svými kanony VJa pouze lehké tanky či lehce obrněná vozidla. Na střední a těžké tanky byly nasazeny průbojné rakety RBS-82 a RBS-132, sice skvělé, ale díky rozptylu jen malé procento dosáhlo přímého zásahu nezbytného pro zničení tanku. V létě 1943 byly testovány protitankové kanony NS-37, avšak ani tato zbraň se pro Il-2 neosvědčila. V bitvě u Kurska byly prvně nasazeny protitankové kumulativní bombičky PTAB 2,5-1,5, které se ukázaly jako velmi efektivní. Od této chvíle se tak i těžké tanky staly snadno zranitelnými.

Tank zničený při útoku Šturmoviků.

Zatížení

Pokud pomineme zatížení municí do palubních a obranných zbraní, pohyboval se pumový náklad napříč verzemi od 200 do 400 kg, k tomu je nutné připočítat zavěšení osmi raket RS-82, tj. 56 kg nebo osmi RS-132, tj. 185 kg (dvoumístné verze nesly pouze 4 rakety). V případě čtyř raket největí ráže M-13 to bylo dokonce 187 kg. V přetížení tedy Il-2 mohl nést podvěsnou výzbroj o celkové váze až 600 kg! S přetíženým strojem však létali pouze velmi zkušení letci.

Zaměřovač

U prvních sérií byl do kabiny pilota instalován moderní kolimátor PBP-1b.

S příchodem dvoumístných variant však byl tento zaměřovač nahrazen mechanickým a pro Il-2 tolik charakteristickým VV-1.

Důvodů pro toto opatření bylo několik. Ukázalo se, že pro převážně horizontální bombardování je optický zaměřovač nevhodný a navíc zhoršuje pilotovi výhled, naopak VV-1 disponoval jednoduchým systémem značek pro usnadnění odhadu při odhozu bomb. Na čelním skle byla pro tento účel společně se zaměřovacím křížem zakreslena stupnice, součástí systému byla i vnější muška, která se při střelbě vpřed protínala s křížem na čelním skle. Někdy byla stupnice v podobě bílých příčných pruhů zakreslena i na přední kapotáži. VV-1 představoval prakticky nulové náklady na výrobu a pro ostřelování kolon palubními zbraněmi byl dostatečný. Obsah pumovnic mohli letci vypouštět díky malé výšce podle vlastního odhadu.

Palubní zbraně

ŠKAS

2x malorážný kulomet ráže 7,62 mm umístěný v křídlech. Tato zbraň jako jediná ze všech zde uváděných provázela Il-2 všemi verzemi (celková zásoba munice 3000 nábojů). Kulomety ŠKAS sloužily především k zastřílení a odhadu vzdálenosti pro vypuštění raket a piloti s nimi často „kropili“ pěchotu. Bylo však nezřídka hlášeno, že se zasekl.

ŠVAK

2x kanon ráže 20 mm umístěný v křídlech (celková zásoba munice 420 nábojů) provázel první série jednomístných Il-2. Neměl však dostatečnou ničivou sílu proti pozemním cílům, i málo odolné cíle nedokázal těžce poškodit a pronikal jen pancířem do síly 10 mm. K ukončení výroby došlo už koncem 1941, ta byla ovšem později obnovena a ŠVAK tak nikdy úplně nevymizel.

VJa-23

2x kanon ráže 23 mm (celková zásoba munice 300 nábojů) o hmotnosti 66 kg s rychlosti střelby 550-650 ran/min, nahradil ŠVAK počátkem 1942 a patří neodmyslitelně ke Šturmovikům. Jeho předností byla pro tento kalibr velmi vysoká kadence. Střelivo se kombinovalo tříštivo-zápalné, průbojné-zápalné a jejich trasující varianty. Hmotnost projektilů byla 200 g, tedy přibližně dvojnásobná oproti ŠVAKu.

Munice pro VJa-23 tříštivá-zápalná s trasírkou.

Díky velmi silnému zpětnému rázu nebyla tato zbraň vhodná do stíhaček a prakticky se využívala pouze pro Il-2. Byl schopen ničit lehké tanky a slabě obrněná vozidla, prorazil pancíř do síly 20 mm. I několik málo zásahů nepanceřovaných vozidel je dokázalo těžce poškodit nebo zničit. Kanon se u letců těšil velké oblibě, byl výkonný a převážně hodnocen jako spolehlivý.

15 mm pancíř zasažený průbojným projektilem ráže 23 mm z kanonu Vja-23

NS-37

2x protitankový kanon ráže 37 mm (celková zásoba munice 300 nábojů). NS-37 naneštěstí trpěl značnou asynchronicitou, což způsobilo kymácení, dále nízkou kadencí (169 ran/min) a nebyl schopen ničit tanky Tiger.

Kanon NS-37 instalovaný v gondole pod křídlem IL-2

Útoky pod ostrým úhlem byly pro Il-2 příliš nebezpečné. Frontové zkoušky prokázaly rozporuplnost této zbraně, kanony mohly při zteči vyslat pouze malý počet projektilů. Vybaveno jím bylo necelých 100 strojů, souběžně však přicházely k plukům do výzbroje mnohem efektivnější PTAB (viz.níže).

Ukázky zásahů 37 mm projektilem

Ve druhé závěrečné části článku bude detailněji pojednáno o základních i speciálních variantách podvěsné výzbroje a také o výbavě zadního střelce.