Výzbroj bitevníků IL-2 (2. část)

FAB-100M

Trhavé bomby ráže 100 kg (hmotnost trhavinové náplně 32 kg) nebo případně ráže 50 kg, byly oblíbené pro své univerzální použití a byly brány jako naprostý základ pro splnění mise. Každou ze čtyř pumovnic vyplnila jedna 100 kg puma a v přetížení bylo možno pod trupem externě umístit ještě 2 další. Piloti je zpravidla odhazovali při prvním průletu. Časovač nebyl nikdy nastaven na méně než 5 s, aby letoun mohl bezpečně uniknout rázové vlně a střepinám.

Za předpokladu, že bomby explodovaly ve vzdálenosti 1-5 m od tanku, měly sílu probít 30 mm pancíř, k průbojnému efektu přispívalo především působení tlakové vlny, která ničila hlavně nýtované spoje. Často však neodolaly ani spoje svařované. V případě 50 a 25 kg pum byl pro průraz 15-20 mm pancíře nutný přímý zásah. Je třeba však dodat, že takový zásah byl velmi nepravděpodobný. Exploze 100 kg pumy zabila kohokoli do vzdálenosti 18 m a těžká poranění působila do 35 m. Tato vzdálenost byla dostatečná i pro těžké poškození zdiva domů.

RS-82, RS-132, RBS-82, RBS-132, M-8, M-13, ROFS-132

Základem pro všechny verze svých nástupců byla tříštivo trhavá letecká raketa RS-82 ráže 82 mm (celková hmotnost 6,82 kg, hnací náplň 1,06 kg a bojová hlavice s obsahem 0,36 kg trhaviny), původně určená na vzdušné cíle, byla v kombinaci s nárazovým zapalovačem použitelná i pro pozemní útoky.

Raketa měla maximální rychlost 350 m/s a dostřel činil 5200 m. Její varianta RS-132 ráže 132 mm měla shodné technické řešení a stejnou maximální rychlost, ale lišila se velikostí. Větší hmotnost zajišťovala lepší balistické vlastnosti a tím i větší dostřel 7100 m (celková hmotnost 23,1 kg, hnací náplň 3,78 kg a bojová hlavice s obsahem 1,9 kg trhaviny).

Výše zmíněné rakety začaly být už od r. 1941 nahrazovány modernějšími verzemi, nicméně u pluků bývaly nasazovány ještě dlouho poté z důvodu velkých naskladněných zásob.

Obě zmíněné verze byly nahrazeny jejich modifikacemi M-8 a M-13. M-8 měla ráži 82 mm, koncepce RS-82 zůstala zachována, ale prodloužila se jak bojová hlavice, tak i motor rakety (celková hmotnost vrostla na 8 kg, hnací náplň na 1,18 kg a bojová hlavice nesla obsah 0,64 kg trhaviny). Střela byla pomalejší 315 km/s a měla větší dostřel 5515 m.

RS-82

M-13, známá „Kaťuša“, která proslula pro své pozemní nasazení z mobilních raketových vrhačů, se od RS-132 lišila více, (celková hmotnost narostla až na 42,5 kg, hnací náplň 7,1 kg a bojová hlavice s obsahem 4,9 kg trhaviny). Při maximální rychlosti 355 m/s činil účinný dostřel 8470 m.

Průbojné, protitankové rakety RBS-82 a RBS-132 vycházely ze základu M-8 a M-13. Hlavici RBS-82 tvořil průbojný granát s trhavou náplní, spalovací komora byla prodloužena, jinak se ale konstrukčně shodovala s M-8. 15 kg raketa dosahovala rychlosti 360 m/s. RBS-132 poháněl motor z rakety M-13, samotná průbojná hlavice vážila 26 kg a toto monstrum dosáhlo celkové hmotnosti 46,7 kg. Rychlost poklesla na 320 m/s.

Při přímém zásahu pronikly tyto rakety pancířem až do hloubky 50 mm (RBS-82) resp. 75 mm (RBS-132). Protipancéřové rakety se dostaly do výroby až v letech 1943 (RBS-132) a 1944 (RBS-82).

RBS 132

ROFS-132, vycházela z konstrukce RS-132, tato vysoce tříštivo-trhavá raketa mohla být vypouštěna ze závěsníků RO-132 (určených pro vypouštění všech raket velké ráže). Raketa dosahovala rychlosti 360 m/s a dostřelu 6000 m (celková hmotnost činila 43 kg, hnací náplň 7,2 kg a bojová hlavice 22 kg s obsahem 4,6 kg trhaviny). Raketa byla odpalována na široké spektrum cílů. Účinek dopadu byl srovnatelný s projektilem ráže 152 mm, ale zároveň měla i vysoký průbojný efekt a pronikala pancířem až do hloubky 70 mm. Dokonce i po dopadu 1 m od cíle dokázala prorazit pancíř o síle 15 mm a lehký tank dokázala přímým zásahem rozervat na kusy.

RS-132

Piloti odpalovali rakety postupně po jedné, při druhé zteči z dálky 150-120 m. Pro velký rozptyl z důvodu často nekvalitní výroby byly piloti nuceni ke značnému zkrácování této vzdálenosti. Počítalo se s tím, že případné střepiny z exploze dobře odstíní čelní pancíř Il-2. Rakety nezpůsobovaly při odpalu zpětný ráz a byly odpalovány proti širokému spektru cílů. Účinek tříštivé hlavice však nebyl dostatečný, ale velkou roli hrál psychologický efekt. Všechny dvoumístné verze Il-2, které se na frontě začaly objevovat od počátku 1943, mohly nést maximálně 4 rakety kterékoli ráže.

Zásah RS-82
Zásah ROFS-132

Tříštivé letecké pumy AO

Vyjímatelné kontejnery KMB vyplňovaly pumovnice a sloužily k uložení tříštivých pum ráže 2,5-25 kg v konfiguracích od 12-20 ks do 120-216 ks. Často se jednalo o prázdný dělostřelecký granát, ke kterému bylo přivařeno lisované ocelové tělo se čtyřmi křídly stabilizátoru. Uložené pumy opouštěly komoru vlastní vahou jedna po druhé po svislých vodicích lištách. Smyslem bylo v nízkém vodorovném letu pokrýt velkou plochu. Stejná taktika se uplatnila i při odhozu PTAB a AŽ-2 (viz. níže). Pumy AO zasypávaly zásobovací kolony, nezajištěné objekty nebo pěchotu v zákopech.

AO-10

PTAB

Kumulativní letecké bombičky ráže 1,5 nebo 2,5 kg byly vypouštěny z kontajnerů v nízkém přeletu nad bojovou technikou. Vzhledem k jeho účinnosti si PTAB mezi piloty získal velkou popularitu. S touto zbraní úspěšně ničili i těžké tanky a všechna obrněná vozidla, dále způsobovali katastrofální škody na skladech munice a paliva, které nebyly dostatečně zajištěné. Zbraň byla nasazována i proti všem dopravním prostředkům silniční a železniční dopravy. Technická analýza však ukázala, že i přes mimořádnou průraznost této bomby, která prorazila pancíř do 70 mm, bylo možné zcela vyřadit tank jen dopadem do prostoru palivové nádrže či do místa uložení munice. Bomba totiž nedokázala vytvořit dostatečně silný akustický efekt, který by zabil i posádku. Přesto není pochyb o tom, že nasazení bomb tohoto typu do služeb VVS bylo úspěchem. K samotnému účinku bomby je třeba připočítat také silný psychologický účinek na nepřítele. Na druhou stranu, náklady na výrobu této munice byly nízké a mohla být tedy nasazena ve značném množství.

Pokud je postupně se uvolňující PTAB odhozen z 200 m výšky, při rychlosti 340-360 km/h, zasáhne jedna bomba oblast o průměru cca 15 m. V závislosti na počtu nesených bomb tak byla celková plocha, kterou byly bomby schopné pokrýt, 15 x 190-210 m. Pokud si uvědomíme, že průměrně na každých 20-22 m v koloně připadá jedno auto či tank, bylo v podstatě garantováno, že všechny vozy v dané oblasti budou zasaženy přímým dopadem bomby. Takový efekt zaručoval, že vozidla budou nejen na čas vyřazena, ale nezřídka i zcela zničena.

PTAB v muniční továrně

AŽ-2

Tekutými ampulemi AŽ-2 byly také plněny kazety KMB. Podobně jako u PTAB nebo bombiček AO, bylo smyslem zasypat nepřítele z malé výšky po velké ploše.

Zápalná kapalina uvnitř ampulí AŽ-2KS, tzv. “ruský napalm”, byla vyvinuta v roce 1938 A. P. Jonovem ve spolupráci s chemickým institutem v Moskvě. Dospělo se ke granulovému fosforu v husté kapalině na bázi ropných produktů.

AŽ-2KS byly široce používané v boji proti nepřátelským dopravním vozům, pěchotě i obrněným vozům. Při dopadu se ampule v místě sváru rozlomila a zápalná směs se rozlila a rozstříkla všemi směry. K hoření docházelo okamžitě při styku se vzduchem. Jestliže se tekutina rozlila po kapotě nebo víku motorového prostoru tanků, způsobila požár takové intenzity, že nebylo možné jej uhasit. Všechny hořlavé předměty v blízkosti okamžitě vzplanuly a účinek ještě více umocnily. Tekutina “KS” hořela vysokou světelnou intenzitou podobnou pohledu na Slunce, uvolňovalo se obrovské množství bílého dusivého dýmu po dobu 90 sekund, a teplota hoření činila 800-1000 °C. I jen několik hořících kapek na lidském těle způsobilo těžké popáleniny. Navíc kapalina “KS” byla lepkavá, pevně se držela každého povrchu vozidel až do úplného vyhoření, a také pronikala průzory do tanků a jejich motorových prostorů, kde mohla zažehnout PHM.

Kazeta KMB s AŽ-2

Pro nasazení bylo vhodné pouze teplé suché počasí. Německé zásobovací kolony či těžká technika na přesunu v zalesněných úsecích se často snažily před útokem ukrýt v lese, ten se však stal pastí neboť ampule rozpoutaly divoký požár, který pohltil zde uvízlou techniku. Určené pluky musely být vybaveny speciálním plnicím zařízením.

Torpedová verze, pravda či mýtus?

Zatím se nikomu při studiu dokumentů nepodařilo najít stopy tohoto letounu, přestože o něm pojednává několik publikací. Problém spočívá především v tom, že neexistují žádné záznamy z výrobních závodů, či dokonce z bojového nasazení. Existence této varianty se tak vlastně opírá pouze o očitá svědectví. Torpédová varianta by jistě potřebovala širší rozpracování ve spolupráci s vývojovým střediskem, musela by dle předpisů projít tovární zkouškou a zkušebním nasazením u útvaru MTAP. Sovětské letecké torpédo navíc dalece převyšovalo svou hmotností maximální nosnost Il-2 (45-36AN vážilo 935 kg).

Výbava zadního střelce

Tvrdá realita bojů velmi brzy ukázala, jak je zadní střelec důležitý, a proto se přistoupilo ke spontálním polním úpravám, kdy byla odstraněna jedna palivová nádrž za pilotem a byl zde instalován 1x ŠKAS 7,62mm. Těchto úprav bylo cca 1200. Střelec neměl žádnou ochranu, pouze tenká překližka nemohla zastavit ani kulky nejmenších ráží. Také neexistoval žádný interní komunikační systém.

ŠKAS polní úprava

Plnohodnotná dvoumístná verze z počátku 1943 byla osazena kulometem UBT ráže 12,7 mm (zásoba munice 150 nábojů). Zadní střelec již mohl komunikovat s pilotem, ale pasivní ochrana byla stále nedostatečná – zajišťovala ji jediná panceřová deska o síle pouhých 6 mm, která měla chránit proti střelbě ze zadní polosféry. Lepší ochrana střelce byla odložena na později. Toto rozhodnutí mělo za následek smutnou statistiku, kdy za celou válku padlo přibližně dvakrát více střelců Il-2 než jejich pilotů.

UBT ráže 12,7 mm

Hodnocení

Výzbroj a její nasazení prostřednictvím bitevníků Il-2 je třeba vnímat v kontextu rozlehlosti a specifik východní fronty, a také zdrojových možností VVS (na východní frontě bylo během války nasazeno celkem 35 000 Šturmoviků). I přes velké ztráty Il-2 především z počáteční fáze jejich nasazení, působily útoky Němcům obrovské škody a museli na boj s touto zbraní vynakládat značné prostředky. Munice byla v kontaktním boji umisťována poměrně přesně a především bomby všech ráží nemohly prakticky minout. Il-2 se tak společně s T-34 stal pro Němce tím nejhorším překvapením na východní frontě.

Zničený vlak
Zničená kolona vozidel.