Luftschraube Posts



Raritní a velmi kvalitní barevné (!) záběry z fotokulometů amerických letadel z Tichomořského bojiště (1944/45). Pokud chcete vidět, co dokáží 0.50 cal Browningy s japonským letadly, a jak vypadají z pohledu pilota útoky proti pozemním cílům, vřele doporučuji ke shlédnutí. Video trvá cca 5 min.

Pozn. Autor kompilaci doplnil o umělé ozvučení (vcelku zdařilé, ale pokud by rušilo, je samozřejmě možné si audio vypnout).

Zbraně



Samosvorné nádrže se u vojenských letadel začaly ve větší míře objevovat až ve 2. sv.v.  Důvod pro jejich zavedení byl zřejmý – pokud nebyla nádrž samosvorná, stačil jediný průstřel a cenné palivo začalo nezadržitelně unikat. Tím se samozřejmě výrazně zkrátil dolet letadla a celý stroj byl navíc ohrožen zvýšenou možností požáru.

Obklopit nádrže pancéřovými pláty (ocelovými deskami) přinášelo komplikace vzhledem k výraznému nárůstu váhy, proto se hledala jiná cesta. Řešením bylo použít materiál, který se po průniku střely sám zacelí. Při hledání řešení se navíc přišlo na to, že průnik střely dovnitř nádrže způsobí relativně malý otvor v porovnání s tím, který střela vytvoří při průniku z nádrže směrem ven (po průniku první překážkou je již střela zdeformovaná, a proto je druhý otvor větší).

Samosvorná nádrž Me-262.

V německu na počátku války přišli se sedvičkovým typem nádrží, kde byl kovový vnější obal doplněn z vnitřní strany vrstvami gumy a kůže (použito např. u Ju 88).

Později se složení sendviče zdokonalilo – kromě vrstvy vulkanizované gumy a impregnovaného plátna se přidala také vrstva přírodní gumy. Ta po kontaktu s benzínem začne benzín absorbovat a bobtná a tím dojde k zacelení penetrace.

Ruční výroba samosvorných nádrží v Goodyearu.

Technologii samosvorných nádrží si brzy osvojila většina stran válečného konfliktu. Ve Velké Británii se na výrobu specializovala firma Fireproof Tanks Ltd. v Portsmouthu, ve Spojených státech zase společnost Goodyear.  Technologie samosvorných nádrží dosáhla postupně značné účinnosti, takže např. letouny U. S. NAVY dokázaly absorbovat bezpečně zásahy střelami z 0.50 cal (12,7 mm) velkorážného kulometu a často i z 20 mm kanónu.

Použití samosvorných nádrží nicméně přinášelo i jisté nevýhody – byly přeci jen o něco těžší než nádrže normální, byly náročnější na výrobu, ale především se díky více vrstvám značně zmenšila kapacita nádrží. Příkladem může být výměna normálních nádrží za samosvorné u P-38D Lightningu, kdy došlo ke snížení kapacity o 27%  z 410 galonů na 300 (inženýři Lockeedu v tomto případě problém zmenšené kapacity nádrží později vyřešili u verze J přidání dalších nádrží do náběžných hran křídel).

Z výše uvedených důvodů tak například japonská Zera samosvorné nádrže neměla – tím si najednu stranu udržela svůj dlouhý dolet, vysokou obratnost a stoupavost, ale na straně druhé jediný zásah do nádrží znamenal většinou konec.

Ukázka testu střelby do samosvorné nádrže:

Názorné vysvětlení principu samosvorné nádrže s pěknou praktickou ukázkou v druhé polovině videa:

Konstrukční řešení



Instruktážní video: seznámení s cockpitem pilota letounu Hs 129 B-2, základní info potřebné ke vzletu a přistání, vzorový okruh kolem letiště. Video je ze simulátoru Il-2 Strumovik Battle of Kuban a jeho autorem je Requiem.

Hs 129 byl německý bitevní letoun vyzbrojený ve verzi B-2 30 mm kanónen MK 101 (s 30 náboji) nebo MK 103 (s 80 náboji) a s francouzskými motory Gnome-Rhône 14M, které umožňovaly protiběžný chod vrtulí otáčejících se směrem k sobě a tím eliminující kroutící moment vedoucí k bočení letounu (jiné německé dvoumotorové letouny jako Ju 88 nebo Bf 110 protiběžné vrtule neměly).

Mezi další zvláštnosti tohoto letounu patřila mj. ocelová vana, ve které byl umístěn celý kokpit. Proto byl prostor pilota velmi malý a také díky jeho umístění v nose letounu v něm nezbylo místo na zaměřovač, který proto musel být montován velmi nestandardně vně (!) kabiny.  Ze stejného důvodu bylo ocelové sedadlo pilota skládací tak, aby pilot vůbec mohl vlézt do kokpitu. Také některé přístroje monitorující chod motoru nebyly umístěny v kabině, ale na vnitřní straně motorových gondol.

TIP: Video doporučuji shlédnout ve Full HD rozlišení (1080p) a maximalizovat na celou obrazovku volbou v pravém dolním rohu videa.

Základní info o motorech Gnome-Rhone 14 M
Maximální vzletový výkon: 700 HP
Maximální bojový výkon u země: 580 HP
Maximální bojový výkon ve 4000 m: 650 HP

Doporučená nastavení (engine modes) v simulátoru:
Nominální výkon (časově neohraničeno): 2350 RPM, 1.1 ata
Bojový výkon (max 30 minut): 2750 RPM, 1.25 ata
Vzletový výkon (max 1 minuta): 3030 RPM, 1.5 ata

Kokpit:

Pro piloty