Archiv pro štítek: Kanon BK 3.7



Protitankové verze Hs 129 B-2/B-3 nesly pod trupem vždy kanón minimálně ráže 30 mm.

Hs 129 B-2 vyzbrojený 30 mm kanonem MK 103. Letoun Hptm. R. Ruffera (72 zničených tanků).

Existovaly následující verze:

Hs 129 B-2/R2 nesla 30 mm MK 101 se zásobou 30 nábojů. Kanon byl účinný proti lehkým a středním tankům, ale brzy se zjitilo, že neodkáže učinně probít 45 mm čelní pancíř T-34 natož 75 mm pancíř KV-1. V jedné zprávě operačního důstojníka gen. štábu se píše:

MK 101 se v mnoha případech projevil jako nedostatečný. Nepřátelské tanky často nebyly ještě po několika zásazích vyřazeny z boje, nýbrž pokračovaly v jízdě, i když často hořící, nebo s vlečkou kouře. Proto je také pro Hs 129 požadována silnější výzbroj, kterou by bylo umožňeno jedním nebo dvěma zásahy nepřátelské tanky vyřadit z boje. (MBI HS 129)

30 mm MK 101

Hs 129 B-2/R2  byl od pol. r. 1943 vyzbrojován výkonnějším 30 mm MK 103 se zásobou 80 nábojů.  Zbraň byla přizpůsobena k používání nábojových pásů (na rozdíl od bubnového zásobníku MK 101). MK 103 nově používal elektrický odpalovač namísto perkusního a pro nabití další střely využíval kombinaci zákluzu a zbytkových plynů po výstřelu, které uvolňovaly závěr. Tato změna vedla k vyšší kadenci střelby.

Mechanismus MK 103 nebyl v porovnání se svým předchůdcem tak silný, zejména kvůli použití méně kvalitní oceli a lehčích součástí. Proto musela mít tříštivá (HE) munice menší objem střeliviny a to vedlo ke snížení úsťové rychlosti střely o cca 100 m/s.

Tříětivé granáty HE/M vážily 355 g a průbojné granáty APCR  330 g. Průbojné střely probíjely pancíř o síle 42-52 mm při 60° úhlu na vzdálenost 300 m a na tutéž vzdálenost 75-95 mm pancíř při 90° úhlu.

30 mm MK 103 (kolorovaný snímek původně čb)

Lze konstatovat že MK 103 byla účinnější zbraní než MK 101. Svědčí o tom i následujcí úspěch takto vyzbrojených bitevníků v bitvě u Kurska, kde Hs 129 potvrdily svoji přezdívku Panzerknacker (louskáček na tanky) :

Tři dny po zahájení útoku pronikly německé pozemní jednotky více než 40 km za původní sovětské linie a jižní křídlo útočných armád se dostalo až do blízkosti Bjelgorodu, v jehož okolí se prostíraly velké zalesněné prostory. Brzy ráno 8. července 1943 skupina Hs 129 vedená samotným Meyerem zpozorovala množství sovětských tanků zcela nečekaně útočících právě z těchto lesů na odkryté východní křídlo II. SS Panzer-Korps. Meyer se nejprve spojil s Mikojanovkou a vyžádal si posily a pak hned zaútočil. Během 15 minut zde bylo prvních 16 Hs 129B od 4./SchG 2 pod vedením Hptm. Matuschka a pak postupně následovaly 8./SchG 2 vedená Oblt. Oswaldem, 4./SchG 1 vedená Oblt. Dornemannem a 8./SchG 1 vedená Lt. Orthem. Zatímco jedna Staffel útočila, druhá se vracela na základnu, třetí doplňovala palivo a munici k dalšímu útoku a čtvrtá se blížila k cíli, aby znovu zaútočila. Zatímco Henschely útočily na tanky, Major Alfred Druschel vedl své Fw 190 vyzbrojené kontejnery se střepinovými pumami do útoku na protivníkovu pěchotu a mobilní postavení flaku provázející obrněnce. Henschely útočily na tanky z boku a zezadu, kde je pancéřování slabší. Během hodiny byla většina tanků v plamenech, a ty, které se toho ještě byly schopné, se obrátily na útěk. Sovětský protiútok byl zcela zastaven. Bez jediné vlastní ztráty zničily nebo těžce poškodily Henschely pod Meyerovým vedením více než 80 sovětských tanků a mnoho dalších vozidel… Protipancéřovým jednotkám Luftwaffe se podařilo bez jakéhokoliv zásahu pozemních vojsk znovu stabilizovat situaci. O několik dní později se podařilo Luftwaffe podobný kousek znovu zopakovat v bojovém prostoru Armádní skupiny střed. (MBI HS 129)

Další info & foto pro MK 103 viz www.deutscheluftwaffe.de

Hs 129 B-2/R337 mm BK 3,7 se zásobou 12 nabojů. Takto vyzbrojených letounů bylo jen malé množství, protože MK 103 se proti tankům osvědčil, byl lehčí a měl větší zásobu nábojů. Navíc BK 3,7 se už nějaký čas úspěšně používal na štukách Ju 87G, které nesly navíc tyto 37 mm kanony dva a byly v jejich použití rovněž účinné.

BK 3,7 instalovaný na letounu Ju 87 G s podavačem na 6 nábojů.

Hs 129 B-3 – 75 mm  BK 7,5. Jednalo se původně o pěchotní kanón PAK 40L upravený pro použítí na letounech jako bordkanone (BK). Kanón měl zásobník na 12 nábojů, který byl umístěn v trupu (proto verze B-3 musely mít demontované boční MG 151/20). Tato zbraň byla pro letoun velikosti  Hs 129 opravdovým „monstrem“.  Délka kanónu byla 6,1 m, hmotnost 450 kg a každý granát vážil 6,8 kg. Už samotné zastřelování zbraně před odevzdáním letounu bojovým jednotkám bylo problémem – v hale, kde se obykle provádělo, nebylo pro tento účel dostatek místa, proto se zastřelování provádělo skrze okna haly (!) do terčů umístěných na okraji lestiště.

Kadence střelby BK 7,5 byla 30 ran za minutu, to znamenalo, že pilot stihl při útoku na jeden tank vyálit max 4 rány. Obvykle však stačil jediný zásah k plnému zničení tanku. Henschely verze B-3 byly proto úspěšné zejména v ničení těžkých tanků Josef Stalin a vyslužily si díky svému účinnému kanónu přezdívku Buchsenöffner (otvírač konzerv).

Na některých takto vyzbrojených letounech se používal optický změřovač ZFR 3 A:

Používané střelivo: u všech uvedených typů leteckcýh kanónů se k útokům na tanky preferovala tzv. Hartkernmunition tedy průbojné (AP) granáty s penetračním  jádrem z karbidu wolframu. Nábojnice střely byla z lehké slitiny a střela měla ostře špičatý profil.

Porovnání nábojů pro 20 mm, 30 mm, 37 mm, 50 mm a 75 mm kanóny.

Záběry z fotokulometů Hs 129 útočících na motorová vozidla (r. 1944):

A na závěr video ze simulátoru, jak vypadá prakticky útok s 30 mm MK 103 na těžký tank KV-1:

Zbraně



37 mm automatický kanón M4 (označovaný během vývoje jako T9) navržený firmou Browning (výrobu ale zajišťovala f. Colt) se začal od r. 1942 používat na letounech P-39 Airacobra a později i na P-63 Kingcobra. Ty také zůstaly jediným typem letounu, který zbraň používal (byly pokusy vyzbrojit čtveřicí těchto kanónů experimentální XP-58 „Chain Lightning“, ale nakonec byl v prototypu upřednostněn jeden 75 mm kanon M5 a dva .50 cal kulomety).

Kanón M4 byl původně navržen jako protiletadlový, avšak když se inženýři f. Bell rozhodli vyprojektovat letoun, který by primárně sloužil jako platforma pro zbraň velkého kalibru, padla volba právě na M4. V navrženém designu se počítalo s tím, že takto těžká zbraň s výrazným zákluzem (245 mm) po výstřelu musí být umístěna v trupu letounu. Z důvodu velké ráže však nebylo možné umístit hlaveň zbraně mezi válce řadového motoru, jako to bylo možné u 20 mm kanónů, a proto musel být 37 mm kanón umístěn v přídi před motorem. První návrhy proto vedly k umístění kabiny pilota až za motor a zbraň, ale nakonec zvítězilo praktičtější uspořádání v pořadí zbraň – kokpit – motor.

Umístění motoru v těžišti Airacobry za pilotní kabinou přineslo jak pozitiva (vysoká obratnost stroje díky umístění motoru v těžišti), tak negativa (zejména nebezpečná byla změna těžiště letounu po spotřebování munice a díky tomu náchylnost k pádům letounu do vývrtky), avšak jiné řešení v důsledku volby tak velké zbraně nepřicházelo pro jednomístný stroj v úvahu.

Zbraň měla úsťovou rychlost střely 610 m/s a kadenci 150 ran za minutu. Díky poměrně malé úsťové rychlosti měla střela značný pokles balistické křivky, který velmi ztěžoval účinné zacílení. Američtí piloti si i přes značný účinek střel tuto zbraň nikdy neoblíbili, právě z uvedeného důvodu. K malé popularitě kanónu přispěla také jeho údajná poruchovost, kdy se zbraň na strojích působících v Pacifiku již po 3-4 výstřelech zasekávala (údajně to bylo způsobeno jak neadekvátní údržbou zbraní, tak také nevhodně řešeným vyhazováním nábojnic). I když se konstruktérům nakonec podařilo problém s vyhazováním nábojnic vyřešit, zbraň i přesto občas selhávala. Mezi další nevýhody kanónu se řadila také nemožnost jeho použití v noci, kvůli zábleskům po výstřelech, které byly natolik silné, že nebezpečně oslepovaly pilota. Nemalým problém bylo také narušení funkčnosti kompasu po výstřelech (kompas se uvolňoval a  vykazoval následně značné odchylky). I tato potíž však byla později odstraněna.

Zbraň měla 30 nábojů umístěných v „nekonečném“ nábojovém pásu, tj. pásu jehož konce byly spojené do nepřerušené smyčky. Držák pro tuto smyčku měl tvar koňského chomoutu, odtud pojmenování horsecollar magazine.  Náboje se používaly buď tříštivé (HE) nebo průbojné (AP) přičemž  AP byly schopné proniknout maximálně 25 mm pancířem na vzdálenost 500 yardů (460 m).

„Horsecollar magazine“ zásobník na 30 nábojů ve tvaru koňského chomoutu.

Airacobry s kanónem M4 určené do Sovětského svazu byly dodávány pouze s HE municí. Absence AP střeliva však na východní frontě nebyla na závadu, protože se zde kanón používal téměř výhradně pro vzdušný boj, kde byly tříštivé (HE) střely velmi efektivní. Airacobry se na východní frontě nepoužívaly k útokům na pozemní cíle – jedním z důvodů byla nízká úsťová rychlost střely, která byla příčinou neschopnosti probít průbojnou (AP) municí silnější pancíř tanků. Kupodivu na rozdíl od svých amerických protějšků, si sovětští piloti naopak pochvalovali spolehlivost zbraně. Vadila jim však nízká kadence (tři rány za sekundu) a malá kapacita nábojového pásu.

Na závěr srovnání s německým 37 mm kanonem BK 3,7 používaným na Ju-87 G.

M4 (T9) 37 mmBK 3,7 37 mm
Úsťová rychlost střely610 m/s780 - 1170 m/s
Kadence150 rpm160 rpm
Efektivní dostřel460 m500 m
Účinek AP munice25 mm (ze 460 m)140 mm (ze 100 m)*
Max. počet střel v zásobníku3012
Hmotnost zbraně97 kg295 kg

* údaj platný pro „hartkernmunition“ s  jádrem z karbidu wolframu.

Z uvedené tabulky je patrné, že německá zbraň byla výkonnější prakticky ve všech parametrech až na podstatně větší váhu zbraně a menší zásobu nábojů. Proto byl BK 3,7 nesený štukami tak úspěšný proti tankům, kdežto M4 se k útokům proti pozemním cílům prakticky nepoužíval. Naopak BK 3,7 by nebylo možné kvůli jeho rozměrům a váze použít ve stíhacím letounu. M4 se pro vzdušný boj hodil mnohem lépe (byl lehčí a proti vzdušným cílům dostatečně destruktivní).

BK 3,7 zavěšený pod křídlem Ju 87 G.

Zbraně